O nás

Co pro vás bylo nejtěžší během obou závodů?

Míša Landová: Přeci vyběhnout ty zatracený schody :-)

Nejtěžší je připravit vše do detailu. Vymyslet vše tak, aby to fungovalo. Spočítat náklady, zajistit finance... prostě zajistit vše tak, aby to proběhlo bez větších zádrhelů.

Aleš Dvořák: Pro mě asi komunikace s lidmi. Řešení nuancí s rozhodčími, vtíravé dotazy některých lidí a neopodstatněné i opodstatněné stížnosti na běh akce. Když vám dává někdo za vinu selhání, které obvykle vzniklo tak nějak souhrou mnoha faktorů, které nemůžete ze své pozice ovlivnit. Dostanete se do situace, kdy se sice snažíte nějak pobavit a oslovit lidi, ale něco zkazíte nebo se něco podělá, a pak to máte otravně dlouhou dobu na talíři. Myslím, že obrušování hran bude pokračovat i ve třetím ročníku.

Co z příprav vás nejvíce bavilo?

Míša Landová: Mne bavilo vymýšlet celou tuto ptákovinu. Příprava byla pro mne už jen rutina. Práce. Nutné zlo. 

A jak to vlastně celé vzniklo? Nápad na něco bláznivého jsem nosila v hlavě dlouho. Až jednou jsem se potkala s Pavlem Šandou (fotografem) a prozradila mu, o čem přemýšlím. Seděli jsme u nich v kuchyni, popíjeli horký čaj a tam jsme to vymysleli. Oslovili jsme Honzu Peleje. Toho to okamžitě pohltilo. Dostal za úkol vymyslet logo závodu... Další chycený byl pan Jiří Bartoš. Do druhého dne mi volal přesné počty schodu po patrech. Z vestibulu až nahoru a z náměstí nahoru a další jiné varianty.  Nejdříve jsem se z toho chtěla vykroutit, ale když jsem viděla jakou lavinu zájmu, kterou jsem spustila, tak mi to už nedalo. Najednou každý přidal nějaký další nápad... to už šlo o detaily závodu. Nejvíce nás bavilo vymýšlet kategorii Rafani. Ta vznikla pro náročné závodníky. Pro ty, kterým nestačí do těch schodů pouze vyběhnout.  Přímo se nabízelo, že tyhle závodníky prostě zatížíme :-) a navíc jim přidáme ještě jednu výškovou budovu :-) ........ Další nejdůležitější osobou pro vznik závodu byl Aleš Dvořák, který se postaral o elektronické přihlášky a vše okolo PC a další osoba Mirka Landová. Tak tohle byl ten prvopočátek, který mne nesmírně bavil. Potom ale nastala ta mravenčí práce. Vysvětlování úřadu apod. Ale to už patří do jiné otázky.

Aleš Dvořák: Protože jsem běžel oba ročníky, a to jak se zátěží, tak bez ní, tak mě nejvíc bavila samotná sportovní příprava. A z těch „pracovních“ věcí asi různá reklamní sdělení na facebooku a komunikace prostřednictvím internetu. A pak asi nejvíc ty doplňující schůze, kde se pilo pivo.

Jak byste zhodnotili první a druhý ročník?

Míša Landová: První ročník byl takový pionýrský. Museli jsme vymyslet vše od A až po Z. Dost se muselo improvizovat. Zajímavé je, že tu nejpodstatnější věc, jako jsou zátěže pro kategorii Rafani, jsme improvizovali s takovým úspěchem, že jsme si tento nápad již ponechali do dalšího ročníku.  

Druhý ročník jsme již vylepšovali. Vypustili jsme to špatné a vylepšovali vše co se nám povedlo nebo jsme si mysleli, že se povedlo. Věděli jsme například, že pokud závod chceme pozvednout, musíme zajistit elektronickou časomíru a kvalifikované rozhodčí.

Aleš Dvořák: První ročník byl úplně nový, nepopsaná tabule, myslím, že jsme nikdo neměl zkušenost s podobnou organizací a dělali jsme to sice s nadšením a zanícením, ovšem zároveň i s dost diletantským přístupem. Musela vzniknout spousta věcí – od webových stránek po banner, hlavně celá grafika, s čímž nesmazatelně pomohl Honza Pelej. Bralo to strašně moc času, ale mělo to něco do sebe.

Druhý ročník byl více v klidu, měli jsme semi-automatickou časomíru, o kterou jsme se nemuseli starat, a všechny ty věci z prvního ročník se využily znovu, tudíž asi 80 % takové té praktické práce odpadlo a já měl dojem, že se flákám.

Stalo se vám něco humorného?

Míša Landová: Asi to, když se mne snažil přesvědčit závodník z kategorie veterán, že chce běžet v dětské kategorii. To mne asi pobavilo nejvíce. Uváděl důvod, že by ušetřil na startovném. Bohužel jsem mu nevyhověla, ale divil by se kolik těch cvrčků by ho předběhlo a s jakým časem :-) 

Aleš Dvořák: Já vzpomínám na staršího chlapa, který řekl, že se fyzicky vyrovná leda děcku, a tím pádem zaplatí dětské startovné 50 Kč, namísto 150 Kč. V den závodu jsme ho samozřejmě stáhli o „stopade“, ale další rok jsme vypsali i seniorské kategorie. Když jsem měl v kulturáku krátkou přednášku o tower-runningu, tak jsme mu chtěli oficiálně předat brýle na čtení, které Míša koupila na benzince, aby si pozorně přečetl pravidla závodu, ale nepřišel.

Kde na to berete peníze? Ze startovného? To si totiž lidé dost často myslí.

Míša Landová: Náklady jsou reklamní banery, plakáty, startovní čísla, trička a jiné propriety pro závodníky včetně občerstvení. Potom ceny pro vítěze, ale především např. elektronická časomíra a kvalifikovaní  rozhodčí bez kterých by závod vůbec nebyl. Startovné nepokryje ani cenu závodního trička. Peníze na závod získáváme od sponzorů, kterým se náš nápad s během do schodů líbí.  Největší podíl na uskutečnění závodu má firma Kasten, firma EN09. Obě firmy nám pomáhají finančně, abychom zaplatili časomíru, rozhodčí a další nezbytné součásti závodu. Velkou pomocí nám je firma HADAPPRINT, kde se nám sponzorsky tisknou trička. A pro nás též nezbytná pomoc společenského domu za propůjčení prostor, kde máme zázemí celého závodu. A teď mi nezbývá než se omluvit těm, na které jsem zapomněla. Omlouvám se, nosím toho v hlavě už asi moc :-) 

Aleš Dvořák: Startovné pokryje startovní balíček, kde je tričko, teď už jednorázové číslo a další drobnosti. Tohle je ale doména Míši, ta má nezanedbatelný vliv na mnoho lidí, kteří jsou bohatší než my a mohou si dovolit dát sponzorský dar. Já jsem sehnal pár cen, ale 99,9 % peněz sehnala Míša. Má to jako hlavní organizátor na hrbu a myslím si, že je z toho mírně ve stresu, což se pozná podle spotřeby červeného vína a frekvence návštěv Kaberny (mlékojedský pivovar, pozn. red.)

201 schodů vzniklo omylem, protože ten dům prostě vyšší není, nebo je v tom něco víc?

Míša Landová: Název je vždy to nejdůležitější.  

Názvů jsme měli hodně, ale chtěli jsme něco jednoduchého a tak se ujala ta nejjednodušší varianta - NERATOVICKÁ 201. je to vlastně naše město a  počet schodů od startu až do cíle.

Aleš Dvořák: Koukněte se na Míšu. U nás v Mlékojedech má přezdívku Stará indiánka, a právě indiáni věřili, že tato čísla symbolizují osobitost, trvalou hodnotu a úspěch. (…) Dělám si srandu! Myslím, že to je zkrátka tím, jak je ten dům vysoký. Kdyby měl 200 schodů, tak to bude Neratovická 200, ale hůř by se to vyslovovalo!

Letos startoval závod Ruda Kraj. Byl to záměr a naháněli jste ho dlouho, nebo to vzniklo tak nějak samo?

Míša Landová: K tomuto bodu by se měl vyjádřit asi Aleš a Láďa. Ti měli na starost zajistit sportovní osobnost na odstartování závodu. Chtěli jsme úspěšného sportovce z našeho regionu. Loni nám přišel odstartovat celý závod hokejista, Martin Chabada. Zároveň přivedl do závodu malé BULDOKY.  

Držela bych se toho, aby nám závod odstartoval vždy nějaký úspěšný sportovec a pokud možno z našeho regionu.

Aleš Dvořák: Já tam křtil knihu Z hospody na maraton a lehce kontroverzní boxer s bonvivánskými sklony přišel mně a Láďovi (Ladislav Židoň, nakladatelství Verbum) jako dobrý nápad, navíc pro naši potřebu byl tak akorát známý, zároveň nebyl protěžovaná celebrita, ke které bychom se dostávali přes tucet manažerů. Lákal nás taky Synek, ale ten se nedal sehnat, byť je z Brandýsa. Ke Krajovi jsem přišel do hotelu na recepci, holce za přepážkou řekl, že s ním chci mluvit, a bylo to. Navíc jsem stále hrdý mělnický rodák a právě na Mělníku má Ruda Kraj zmíněný hotel Olympionik. Po křtu bylo vcelku nasnadě, že se ujme i startu, aby z toho taky měli něco i závodníci. Když se kouknete kolem, tak všechny běhy startuje buď starosta obce, nebo někdo slavný, případně oba, tak proč ne „stříbro ze Sydney“? Navíc když jsem s ním mluvil a viděl jeho rozhovor pro studio Rio 2017, tak mi bylo jasné, že je to náš člověk. Normální chlap, který si k vnitřnímu klidu a obrovskému nadhledu šel sice dlouhou, zato dost pestrou a místy trnitou cestou.

Koho máte v organizačním týmu, respektive, kdo podle vás výrazně pomohl?

Míša Landová: Máme organizační jádro. To jsou tahouni, kteří se závodu věnují téměř po celý rok. To jsou ti, co musí zajistit, abychom mohli běžet po schodišti, abychom měli zázemí. Aby přijela elektronická časomíra, abychom měli pro závodníky trička, startovní čísla, občerstvení. Aby fungovala elektronická časomíra, propagace. Abychom měli ceny pro ty nejlepší .... je toho opravdu hodně. O to gró se starají 3 lidé. Potom máme podporu všech členů spolku "Společně pro Neratovice" cca 10 lidí a nejvíce lidí potřebujeme v den závodu. To jsou především dobrovolníci z řad našich kamarádů a známých. Zajímavé je zjištění, že i tito lidé si závod užívají po svém. Baví je to. Dělají to rádi. Bez těchto všech lidí by tento závod nebyl a neměl by tu úžasnou atmosféru. Počítala jsem to v prvním ročníku. Pomáhalo okolo 70 lidí. 

Aleš Dvořák: Já jsem strašně rád za všechnu pomoc (a počítám do toho i návrh závodníka na zlepšení), takže snad se nenaštvou ti, na které zapomenu, protože pomocníků je vždycky hodně. Z těch výrazných lidí je to ještě Mirka (Mladá indiánka) a Jana Pěknicová (přítelkyně) – obě více či méně participují na přípravách a v den závodu je můžete vidět u registrací, pak horda rozhodčích pod vedením Ondřeje Čerepušťáka. Bez nich bychom první ročník ani nezvládli. Letos sice fungovali pouze jako kontrolní časomíra, ale představte si, že by nám vypli pojistky. Pak by byli jediná šance, jak dokončit závod. Dále Bohdan Kasper, který hodně a výrazně pomáhá během závodu, tandem Kroužeckých u ozvučného pultu, Ruda Kinc, který to posunul na jinou úroveň svou technikou, kde byl schopný vytisknout diplomy za 20 vteřin. Taky Ondra Hons, který byl první rok na bedně a letos to odmoderoval, protože byl v rekonvalescenci po pádu z tramvaje. No, a když je to foto-výstava, tak samozřejmě všichni lidé, kteří vezmou do ruky fotoaparát a nebojí se pak fotky sdílet. A Honza Pelej, který první rok hnul s logem závodu. Také mě vždycky potěší ty paní a slečny ve 12. patře, které vám skoro s mateřskou láskou podají vodu a doufají, že jim nepozvracíte lino, na kterém sedí.

První rok jste měli skoro 100 lidí a letos skoro 150? Čekali jste to?

Míša Landová: Já osobně jsem si myslela, že první ročník bude jen taková srandička a poběží pár kamarádů a bláznů. Maximálně 30 běžců. Už v prvním ročníku mne překvapilo kolik těch šílenců, kteří chtějí zažít něco nevšedního máme v Neratovicích. Následně druhý ročník jsem se nestačila divit, když jsem si četla ve startovní listině, že přijedou závodníci z Mělníka, Mšena, Stránky, Prahy .... Brodu a dokonce až Ostravy a Českého Těšína. Prostě bomba. Ve druhém ročníku mne zaskočila i účast v dětské kategorii. Přihlásila se snad celá Akademie. Kategorii jsme museli rozdělit dle věku, protože jsme zde měli velký věkový rozdíly. S překvapením jsem na konci závodu zjistila, že některé děti se přihlásily do hlavní kategorie mezi dospělé. A světe div se. Odnášely si medaile.

Aleš Dvořák: Tak já hodně chodím na takové malé vesnické závody, takže jsem ze zkušenosti čekal takových 20 lidí. Stovka běžců mě fakt překvapila. Myslím si, že to bylo charakterem závodu. Prostě si tu minutu oddřou v temperovaném paneláku, mají tu pivo, jídlo, kamarády a známé. Po výkonu dobrý pocit A tím, že nejsme profící, tak snad předáváme i takovou nenucenou atmosféru, ve které se cítí dobře.

Co byste si přáli při třetím ročníku?

Míša Landová: Já bych si přála, aby to nepřestalo bavit  závodníky a hlavně organizátory. Bez nich by totiž závod nebyl.

Aleš Dvořák: Vyhrát, to je jasný! Míša už to totiž vyhrála, protože si udělala kategorii nad 50 let a byli tam jen dvě ženy (Míša a moje máma). Možná bych jí mohl vnutit nějakou kompenzační tabulku, která by zohledňovala výšku, váhu a obvod pasu. Jenomže to by zase Míša byla první. J

A pak bych si přál, abychom dostáli našemu jménu nejen počtem schodů, ale i počtem závodníků. 201 závodníků je náš strop a zároveň meta, kterou chceme alespoň jednou v historii závodu splnit.

Popište nám vaše dojmy z běhu do schodů – běháte to oba.

Míša Landová: Věděla jsem, že tu budovu musím pokořit a zároveň cestou nesmím umřít. Na tom jsem stavěla svou taktiku :-) Takže první schodiště s diváky prosvištět elegantním sprintem. Setrvačností vyletět cca do čtvrtého patra. Potom jsem už přemýšlela ve které fázi se nacházím. nastoupila krize. Od 6 patra to byla asi fáze kóma.  Ale v osmém jsem chytila asi čtvrtý dech a do cíle jsem už zase letěla :-) ...... potom jsem se z toho léčila asi týden :-) 

Aleš Dvořák: Tři patra utečou jako voda, do šestého patra cítíte lýtka, v osmém patře si říkáte: „Kurva, to jsem teprve tady?“ a pekelně vás bolí stehna, v desátém patře vám proletí hlavou (protože vy sám už dávno neletíte): „Super, bude to už kousek!“ Ale ten kousek jsou dvě patra, při kterých se vám začnou podlamovat nohy a všechno taháte rukama, nemůžete popadnout dech, vidění se vám zúží jen do prostoru před vás a modlíte se, abyste nepozvracel tu ženskou se stopkami. Pak jedete dolů, srdce vám buší, ale černý rámeček kolem vašeho zorného pole mizí. A když to závod vyžaduje, běžíte znova, což asi není úplně normální, ale není čas se nad tím zamýšlet.

Co byste vzkázali lidem, kteří se bojí přihlásit?

Míša Landová: Ať se toho nebojí. Po schodech chodíme všichni denně, tak proč jednou za rok nevyzkoušet těch pater trošku víc a najednou. Závod běží opravdoví závodníci, kteří chtějí dosáhnout na zlato, ale i spousta závodníků, kteří si to prostě chtějí jen vyběhnout či vyjít. Nebát se a přijít to vyzkoušet. Ona vás ta atmosféra nevšedního závodu už vcucne sama.

Aleš Dvořák: Že strach je na místě a zlepšuje výkon – své o tom ví třeba zajíc prchající před predátorem. Ale pokud se bojí hodně, tak ať přijdou na jeden z tréninků, které pořádáme před samotným závodem v místě startu. Zkusí si to, a pak se rozhodnou. Není ostuda být při závodě poslední, tam to totiž ani nikdo nepozná, neběží se ve skupině a nečeká se na posledního. Běží se po půl minutě a tak se klidně může stát, že poslední, kdo to odpoledne běží, může mít nejlepší čas. Není to tak transparentní jako třeba při 10 km. A pak je tu ten strach o fyzickou zdatnost, předpokládám – to si holt každý musí zhodnotit sám, ale není to přeci maraton, tak si troufám tvrdit, že je to opravdu závod pro celou rodinu, který zvládnou všichni členové s různou hladinou zdatnosti. Jen se třeba neumístí. Vyběhl to i můj 4-letý synovec a nepřijde mi, že by ho doma ke sportu nějak zvlášť vedli. A jestli tím lenocha donutíme občas k nějakému pohybu a sportu, tak tím spíš to k něčemu je. V amatérské rovině totiž ty závody nejsou na to, aby si někdo honil ego (přestože to tak řada lidí chápe), ale proto, aby ti lidé měli kde zúročit své snahy být zdravější a v lepší kondici, o což se dost často starají právě nějakým druhem běhu.